Roadtrip, den první.

Ačkoli už je to skoro měsíc, co jsem odjela z Haagu a nechala svůj erasmus život za sebou a uzavřela tuhle kapitolu života plnou vína, sýra, nachos a písku z pláže Scheveningen, připadá mi to pořád jako včera. Možná to bude taky tím, že mě po erasmu, aby ten návrat do studijní reality nebyl tak tvrdý, čekal ještě jeden výlet, na který jsem se neuvěřitelně těšila.

Když jsme plánovali konec června a to, jak se vlastně z Holandska dostanu domů (a se mnou i všechny moje věci, které se nějakým záhadným způsobem zčtyřnásobily), od začátku jsme měli plán jasný. Matyáš pro mě přijede a ještě se někam stavíme. Nevěděli jsme kam, nevěděli jsme jak dlouho to půjde, nevěděli jsme, kdy budu mít zkoušky v Olomouci, proto jsme to nechávali naprosto otevřené. Když jsem na konci dubna letěla na pár dní do Francie, hrozně se mi tam zalíbilo a pomalu jsem plánovala roadtrip po francouzském pobřeží, viděla jsem se s flat white v ruce mezi světlými francouzskými budovami v proužkovaných šatech po kolena, ráno s čerstvou bagetou a večer se sýry a vínem... Potom ale přišel ten den, kdy jsem Matyášovi psala, že mi chybí Skandinávie, že mi chybí Norsko a sever a on mi odepsal: "A proč vlastně nejedeme tam? Vždyť můžeme kamkoli."

Mapu a plán jsem kompletně překopala a místo croissantů jsme jeli vyzkoušet švédský kannelbuller a dánský... no, nic typického jsme neměli, takže dejme tomu, že dánský flat white.

Jelikož jsem se musela ještě rozloučit se zbytkem kamarádů, kteří zůstávali o pár dní déle, vyrazili jsme z Haagu až kolem půl jedenácté. Náš cíl byl jediný, přejet Holandsko a Německo a dostat se až do Dánska, kde jsme chtěli přespat. Trvalo to dlouho, vyžadovalo to hodně zastávek v McDonaldu a McCafé, ale povedlo se. Celou dobu jsme jeli po dálnicích (kolem Hamburku) a spali jsme v moc hezkém kempu v dánském městečku Bredebro.

Abych nám to udělala dobrodružnější a zajímavější, pár týdnů před odjezdem jsem v Holandsku ztratila veškeré doklady včetně řidičáku, tudíž jsem se celý roadtrip vezla a nemohla řídit, protože zařídit si náhradní řidičák bylo složitější než jsem si myslela a nechtěli jsme riskovat pokutu nebo prý i dokonce vězení, na novou epizodu Orange is the New Black jsem se moc necítila.

Určitě o tom budu psát ještě i později, ale Dánsko mi uchvátilo. Vlastně jsem se celou dobu plánování spíš těšila do Švédska a trochu zapomínala, že v Dánsku budeme trávit většinu našeho času, který jsme pro roadtrip měli vyhrazený.

Hodně mi to připomínalo Holandsko. Po šesti měsících v nejspíš nejplacatější zemi světa jsem už toho měla trochu plné zuby, protože všechno v Holandsku po nějaké době prostě vypadá stejně, Dánsko je ale trochu rozmanitější, a proto to pro mě bylo zajímavější, než jsem si myslela.

Až na dvě noci v autě jsme spali pokaždé v kempu, jen v Bredebru jsme se vyspali v chatkách. Nebylo to tak moc drahé a hlavně byly vevnitř opravdu krásné a ještě to vonělo novotou a dřevem.

První den byl opravdu pouze o přesunu z místa na místo a hlavně o tom, že jsem po mnoha letech vzala do ruky zase Nikon zrcadlovku a zkusila si vyfotit něco s ní místo malého Fujifilmu, se kterým fotím všechno ostatní. Širokoúhlý objektiv mě pohltil natolik, že jsem ho vlastně zbytek dovolené nedala pryč.

Dobrou a pokračování příště!

Baru