Fourteen years and counting

Tohle je moje oblíbená věta, když popisuju naše přátelství s Adel. Pamatuju si na první den, kdy jsem ji potkala. Byla to přípravka na gympl, bylo nám jedenáct let a ona měla nějakou šílenou buď ostře růžovou nebo temně modrou ofinu a já z ní, ačkoli byla už tehdy o třicet centimetrů menší než já, měla fakt hrůzu. Potom jsme se obě dostaly na stejnou školu, do stejné třídy a postupně se z nás staly troufám si říct (a opravdu v to moc doufám) životní kamarádky. Prošly jsme si spolu vším možným, obě jsme se změnily, ale jedno nám pořád zůstává - všechno musíme zdrbnout nad hrnkem dobrého kafe v krásné kavárně, všechno si musíme vyfotit a pořád, pořád máme spolu o čem mluvit. Vlastně je nemožné nás zastavit.

Taková naše nejistá jistota, kdy se potkáme v Praze, jsou koncerty našich Places. Navždy patriotsky budu říkat "naši Places", "moje Eva je zpěvačka", protože jsem na ně pyšná a vždycky si připadám jako hrdá máma sledující své dítě na předehrávkách. Nejisté je to bohužel v tom, že celkem s pravidelnou jistotou mám dva dny po koncertě zkoušku, ideálně nějakou nejtěžší zkoušku semestru a tak mi to třeba nevyjde. Koncerty na pražské Náplavce se ale snažím nevynechat, a tak jsme, tentokrát ve větší skupině než obvykle, vyrazili i letos. Adel přijela dopoledne a mohly jsme tak strávit parný den pitím kafe a pomlouváním všech a všeho. <3 #truefriendship

Jako první naše kroky zamířily do Super Tramp Coffee, kouzelné schované kavárny v centru Prahy kousek od Národní třídy. Je to tam vážně perfektní, můžu jenom doporučit.

Večer jsme se sešli na Náplavce s ostatními a poslechli si opět perfektní koncert Ev a jejích kluků v pozadí se zapadajícím sluncem a Pražským hradem. Bylo to, stejně jako Super Tramp Coffee, kouzelné, ještě kouzelnější. O to lepší to vždycky je, když si vzpomenu na první koncert, na kterém jsem byla, ve sklepě hudebky v Zábřehu a na to, jak začínali a kam se za ty roky vypracovali.

Nějaké to večerní víno potřebovalo ráno vyvážit zase kafem, a tak jsem Koci poprvé vzala do Kavárny co hledá jméno, která byla dlouho zavřená, takže jsme neměly možnost tam jít dřív. Já z toho místa už asi nejsem úplně tak unešená, jako jsem bývala, ceny jsou čím dál vyšší, ale s tím za dobré kafe a jídlo nemám problém. Co mi nejvíc vadí je, jak hrozně zprofanové už to místo je. Bývalo by to bylo roztomilá, schovaná oáza v centru Smíchova... na druhou stranu to svědčí o tom, že se jim i přes nedávné kiksy daří a to je dobře.