Pražské sobotní ráno

Jestli mi v Haagu něco vážně chybělo, byla to rána v Praze. Ne ta uspěchaná, kdy vstáváme kolem sedmé, rychle nasnídat, rychle se učit, rychle do práce... ta pomalá, ta víkendová. Já vím, že chodit na Náplavku v sobotu ráno už není dávno tak cool, jako to bývalo, o to víc mě to asi teď baví. Dneska jsme vstali v sedm (a remcali jsme oba jen trochu), jednak proto, že jsme doufali, že tam bude méně lidí a druhak proto, že v pondělí mám poslední zkoušku svého studia, a tak jsem se potřebovala trochu učit. Rozhodli jsme se udělat si společné dopoledne, pomalé, plné kávy, dobrot, procházení a prosluněné Prahy a odpoledne se zavřít před těmi vedry doma a udělat nějakou práci, která je potřeba. Tak jako vždycky, i dneska jsem si s sebou vzala náš malý Fujifilm, bez kterého teď nedám ani ránu, ať už jdu kamkoli. No dobře, na nákup do Tesca ho zrovna neberu, ale jinak je to můj nejlepší kamarád, na kterého nedám dopustit.

Naučila jsem se fotit všechno kolem sebe. Město, kavárny (to je moje oblíbené, ale to myslím všichni ví), Matyáše, kamarády, občas sebe (výjimečně), květiny, louky, lesy, cesty vlakem i na kole (držení se jednou rukou mám z Holandska zmáknuté na jedničku)... miluju si fotky potom prohlížet, vzpomínat na ty dny, miluju je upravovat v Lightroomu, neustále hledat a zkoušet nové presety a tisknout si je do alb, kterých mám doma už několik.

Po trzích jsme se prošli přes centrum, toulali se úzkýma a prázdnýma uličkama, skočili jsme si do Emy na kafe a ledový čaj a pomalu se vydali domů pracovat...